Jako sériový vrah; to já určuji vašeho strachu práh...

Maturitní práce

9. září 2018 v 21:22 | PsyCHem0 |  Creepypasty
Ahoj, moje jméno... Není sice úplně důležité, ale můžete mi říkat Lolly.
Prožívala jsem šikana, celkem to bylo 12 let. Teď nastoupil čtvrťák a spolužáci se vykašlali na věčné otravování, a soustředí se na maturitu. Já též. Před pár dny jsme dostali návrhy na maturitní práci a maturitní video. Já jsem si vybrala práci na téma "Působení násilí na lidskou mysl". To samotné by nebylo ovšem tak zajímavé kdybych někoho nepoprosila o pomoc. Bohužel jsem nemohla nikoho najít, a tak jsem v zoufalosti přistoupila k nejhoršímu scénáři - poprosit spolužáky o pomoc. K mému překvapení ale prosbu s klidem přijali a dokonce mě chválili za perfektní výběr práce.
Sešla jsem se s nimi v sobotu a začali jsme točit. Představila jsem projekt a účinkující, a začali jsme akcí. Nikdo nevěděl ale pravou záminku. K tomu se ale dostanu později.
Uvázala jsem jednoho z chlapců do provazů na železných tyčích. Otočila jsem se ke kameře, zazubila se na ni a spustila jsem: "Vítám vás, milé dámy a pánové. Dám vám teď na výběr - odejděte a nesledujte video anebo sledujte skutečnou realitu odvrácené strany světa." odmlčela jsem se. "Dobrá tedy, pokud jste nevyslepičili, sledujte, co se děje v mysli té temnější části v nás."
Začala jsem chlapce švihat bičem, a řezat mu do těla matčiným sekáčkem. V pozadí se začaly ozývat výkřiky dvou spolužaček, které tuto práci natáčely. Toto byl můj plán.
Chlapci jsem nakonec odřezala varlata a donutila jej sníst je. Bylo až překvapivé, jak se nakonec přestal bránit a pouze bolestivě vzlykal. Když už byl po smrti a na cáry, otočila jsem se do záběru a mrkla šibalsky do něj: "Svět je nebezpečný a mnohdy i násilný. Proto vám poradím - pokud nechcete prožít tuto skutečnost, nezahrávejte si s těmi, o kterých víte tak málo." Poté jsem se rozloučila a ukončila natáčení. Pro dívky už nebylo žádné využití a tak jsem je raději nechala shořet i s chlapcovým tělem.
A maturitní práce? Včera mi dali výsledky. Má práce si vysloužila 23 bodů z celkových 25, čili jsem dostala za jedna.
Dnes se ale ve škole oznamovala velmi smutná zpráva - zmizel jeden spolužák i s jeho dvěma kamarádkami. Jediné co se našlo, byla ohořelá garáž, u které se předpokládalo že v ní vybouchly propan-butanové lahve.
Ty těla se totiž ani nedají najít, koupaly se tak trochu v kyselině...
 

Clinical Depression

15. srpna 2018 v 21:35 | PsyCHem0 |  Depression
Sedím jen tak na posteli... Moje kůže na prstech bělá každou vteřinou. A ano, pustil jsem tu červenou ven. Mám asi 300 vteřin času, tak to nebudu prodlužovat.
Moje láska mě opustila, asi to bude už měsíc. Jen tak řekla že jsem děvkař... A nemůžu mít asi ani přátele. Tohle mi ublížilo nejvíce. Řekl jsem že když mě opustí, zabiju se... Mimo toto... Máma s tátou už to stejně vědět nebudou, zemřeli přece před dvěma lety... Ano... To oni mě tu drželi a pak když odešli ze světa, byla tu Claire, má, teď už bývalá přítelkyně. Pak když Claire přišla s tou imaginární pistolí a vystřelila mi do duše kulku... Ah, tohle musí skončit.
Takže... jestli mě najdete...

"Když na lůžko ulehám,
jedinou mšlenku v mysli mám.
Když se ráno otevřu oči,
už mi není pomoci.
Strašlivá myšlenka mě pronásluduje.
Prej už nic víc než bolest neexistuje.
Ztrácím své blízké přátelé, které tolik miluju, proto každou chvíly kontoroluju tepe, jestlipak mi srdce stále tluče,
a pak se slzou na tváři sleduju své ruce.
Klepou se neustále,
srdce mám zlomené nadále.
Čekám kdy tohle všechno skončí a já se budu moct volně dýchat, čekám tak dlouho že už si připadám jako bláhový pitomec,
Proč se dál trápit?
Vždyť jen stačí zmáčknout delete a je konec."

Vím, zklamal jsem... Omlouvám se mami, tati, sestřičko... C-Claire...





Chci moc poděkovat Žanetce, mojí úžasné kamarádce, za zapůjčení textu zapsaného kurzívou. Moc ti děkuji Žani ;)

InCage.exe

21. května 2018 v 20:18 | PsyCHem0 |  Creepypasty
Před několika dny jsem spálil svůj počítač. Věřili byste tomu? Věřili byste tomu, že v dnešní době spálím něco, co je v dnešní době skoro miláčkem lidí? Ah... Pardon, měl bych to vysvětlit.
Minulý měsíc jsem hrál s kamarádem Unturned. Miloval jsem tu hru, bavilo mě představovat si svůj boj v apokalypse, boj s radiací...
Po hře jsem šel na fórum, které pojednává o tajemstvích a nových updatech do hry. Kliknul jsem na kolonku "Módy" a začal jsem si prohlížet nové módy do hry. Potom mou pozornost upoutalo lišta, která říkala: "Přežijte v multidimenzionální apokalypse! Stáhněte si náš nový modpack." A hádejte? Já idiot si to stáhnul. Zapnul jsem Unturned, a okamžitě jsem si všiml podivného hlavního menu. Byl černobílý, avšak barvy zombie zůstaly stejné. Když jsem se zrodil v tom světě... Tady to začalo. Cítil jsem chlad v místnosti a znenadání jsem omdlel. Hádám že mě to vhodilo do toho světa, protože jsem cítil podivný zápach. Mrtvolný zápach. Nenacházel jsem se ovšem ve světě Unturned. Byl jsem stále v naší dimenzi.
Co už naplat, musel jsem vstát a jít uklidit, neboť jsem ten puch už nemohl vydržet. To co jsem ale našel mě donutilo popadnout flašku vodky která ležela u dveří. Byla tam. Páchnoucí, hnijící a potrhaná. Zombie. Živila se něčím, ne, někým - mou sestrou. Zařval jsem ať ji nechá, ale zombie se otočila abych mohl poznat o koho se skutečně jedná. Má matka napadená tím virem se ke mně rozběhla. Uskočil jsem ve strachu a praštil ji flaškou. Paralyzovaná se skácela k zemi. Měl jsem čas na útěk a tak jsem popadl otcovu zbraň, lékárničku, a taky otcovu sekeru. Na víc nebyl čas.
Ano utekl jsem, byl jsem zbabělý, že jsem nechal matku umírat na virus.
Vyběhl jsem z domu a uvědomil jsem si že budu potřebovat nějakou ochranu před radiací. Okamžitě jsem sprintem vyrazil k policejní škole. Našel jsem zde plno vybavení - vestu, náboje do pistole, dlouhý armádní nůž a věci k první pomoci. Dokonce jsem našel i mechanický respirátor. Co mě ovšem překvapilo - nikde nikdo nebyl. Byl jsem tu sám? Za celou dobu mě nikdo neslyšel? A poté jsem to spatřil - praskliny ve zdech, prosvítalo v nich cosi zeleného. Utekl jsem do čtvrti se starými komunistickými bytovkami. Zde jsem si uvědomil fakt ze starých portálových her - pokud bych chtěl všechno vrátit zpět, musel bych zničit portál; a tím portálem byl můj počítač. Proto jsem se opět vrátil k sobě domů a započal jsem přípravu na destrukci svého počítače. Počítač jsem vypojil, vysypal jsem na něj střelný prach z nábojů a zapálil zápalnou šňůru.
Brzy přišel ohlušující výbuch a následně zápach ohně. Byl jsem šťastný, ale jen do té doby než jsem si uvědomil jednu věc... Byla to myšlenka která dojde každému hráči až po vykonání špatného rozhodnutí. Zničil jsem jedinou cestu ven!
Takže milý zlatý, pokud toTo č tež| pka €__O/(?˝˙!'($ßß1°°[}<Ł@#&@{ -----------------

*Program InCage.exe nepracuje správně, odstraňuji existenci z databáze*

Ty jsi tu také? Vítej v programu InCage.exe, nyní je tvá reálná existence smazána.
 


Tears

15. dubna 2018 v 17:49 | PsyCHemO |  Depression
Padají na zem, ani nevím proč. Padají dolů. Proč se nevznesou a nepokropí tu suchou zem? Proč mi nevrátí ty chvíle s bližními? Proč nemohou vzkřísit zesnulé? Proč nekřísí lidi smutné? Proč pouze padají, zapíjí se do podlahy... Proč to všechno? Dlouho to trvá, a nic z toho stejně nevzejde... Mělo by mě to posunout vpřed a posilnit mě, ale upřímně mě to jen vrací do těch stavů. Neovládám to. Nejsem to já.
Venku prší. Nejsem to já.
Oni jsou zticha. Nejsem to já.

Nejsem to já a dlouho už ani nebudu.
Sbohem.

×××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××
Droping tears
×××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××

I'm not forsaken

9. dubna 2018 v 17:33 | PsyCHemO |  Creepypasty
Sedím již několik hodin zavřený v domě. Nemohu vycházet z domu. Doma se alespoň trochu zalévá pocit, že nejsem sám - ač sám bydlím (pokud nepočítáte mé tři kočky plemene Sphynx).
Proč nechci chodit ven? Mezi lidmi se cítím opuštěný. Neslyším je, nevidím je, nejsou u mě. Jsou mi jedinými přáteli. Ti lidé venku jsou monstra, monstra co čekají, až je pustíte do svého života. Věříte jim a dáte jim své přátelství. A oni se po pár letech otočí a do očí vám plivnou nenávistí.
Moji přátelé jsou jiní. Není jim vidět do tváře a přijdou pokaždé. Pokaždé co je potřebuji, přijdou a dají mi věci, které by mi lidé odmítli dát.
Jsou to reální přátelé, ti co nikdy neodejdou.
Jsou reální a jen pro mě.
Jsou mi vším.
Jsou to halucinace, ale já v nich vidím svůj život.
Oni jsou já.

Čeho se bojíš?

22. ledna 2018 v 23:04 | PsyCHemO |  Creepypasty
Visíš tu ve vzduchu už dobré 4 hodiny. Celou dobu jsi mě prosil, abych tě pustil, nebo tě alespoň nechal odejít živého. Ale notááák, to by nebylo to pravé potěšení. Kdybych tě pustil, opět bych trpěl na tvé chování. Tak jak jsem trpěl celých 7 let.
Cože, ty že se bojíš? Ale čehopak chlapče? Nebál ses mi vysmívat do tváře, když jsi mi přebral přítelkyni. Nebál ses mi říct, jak moc jsem té děvce ublížil. Nebál ses mi ani říct, že bys na mém místě ihned spáchal sebevraždu. A dokonce ses ani nebál po mě tasit nůž, když jsem po tobě vztekle vystartoval s holými pěstmi.
Bojíš se, že tě budu zaživa svlékat z kůže? Bojíš se, že tě budu mlátit to bezvadnou zbrusu novou baseballovou pálkou? Bojíš se, že ti vrazím hořící poleno do tvého chřtánu? Bojíš se, že tě už tvá holka neuvidí? Tak bojíš se toho?
Ne...? Dobrá tedy. Když ti prozradím, že tímto způsobem bude trpět i ona za nevěru?
Ne...? Pořád se nebojíš? Tak mi řekni - bojíš se smrti? NE?!
TAK ČEHO SE SAKRA BOJÍŠ ?!?!

Corrosion

12. ledna 2018 v 15:46 | PsyCHemO |  SCP creepypasty
"Už tu tak posedávám hodiny. Skrývám se, aby mě nenašel... Kdo? Říkají mu "Dimensional Man", jeho reálné označení je pro mě neznámé.
Prošel jsem snad dvaceti místnostmi, ale nedokážu se dohledat východu. Místy zaslechnu řev, jindy nepopsatelně divné zvuky. Od mého útěku uběhlo několik dní, a jak to tu mám proběhané, začíná mě děsit, že nemohu najít východ z tohoto zpropadeného komplexu...
Před chvílí jsem zaslechl jemné praskání, jako když praská větev stromu, když ji někdo láme. Nevím odkud to přichází, ale je to slyšet už asi 5 minut. Připadá mi že je to praskání blíž a blíž.
________________________

K praskání se přidalo i hučení a dunění, dokonce i místy slyším smích... Smích tak děsivý a hluboký, až mě mrazí v morku kostí.
Vtom ucítím horký dotek čehosi za mnou.. JE TO ON! Starý muž. Nemám tolik času pro popis, doufám, že postačí to, co teď o něm v rychlosti řeknu. Je vysoký, svítí mu oči sírovou žlutou, a svým způsobem vypadá, jako by hnil. Doslova jako by hnil!
Bohužel nemám kam utéct... Musím věřit tomu, že jeho mokrý a palčivý dotek přežiju... Musím tomu věři........."
________________________
________________________

Nahrávka byla nalezena na vysílačce na kanále 4. Vysílačka pomalu korodovala, takže vytáhnout z ní záznam bylo velmi obtížné. Byla nalezena poblíž SCP-914, se stopami po korozi, která je známá jako "dimenzionální koroze", způsobená dotykem SCP-106.
Nine Tailed Fox - SCP Mobile Task Force - SCP Foundation

Heartbeat

30. listopadu 2017 v 20:02 | PSyCHem0 |  Depresivní básničky
Bije, bije.
Srdce mé puká,
kdo rány v něm zašije.
Srdce bolí, jsou to muka.

Kulka srdcem rychle prolétá,
ale mé? Těžce se láme...
Kulka jej lehce rozmetá,
ale má bolest není to samé.

Těžká jako led,
bolest mne svírá,
Až mi ze srdce vytryskne ten rudý med,
až ze srdce odejde duše milá.

Neboť ale srdce tloukne,
vím, že sama nejsem.
Srdce bije, pro mě, pro ně.
A láska? Ze srdce nevyprchá ven

------------------------------------------

Věnováno Terezce, za to, jakou má laskavou a nádhernou duši. Děkuji, že jsi Teri! :')

Tma

27. listopadu 2017 v 9:26 | PSyCHem0 |  Creepypasty
Žiju ve tmě. Nemyslím ve tmě v noci, v koutě místnosti nebo ve sklepě. Myslím tím tmavou stranu mého já. Dlouho přemýšlím nad věcmi, které dnešním lidem zatemňují mysl, a proto je lidstvo neřeší. Ale existují lidé, které tyto věci trápí. Pak se tito lidé dají označit buď pojmem depresivní, psychicky narušení nebo psychologové. Zaráží vás poslední příklad? Ano, vskutku jsou jimi i psychologové. Ale proč? Proč se zde oni vyskytují. Pomáhají psychicky narušeným. A dělají z nás psychology též, neboť pokud je narušení potlačeno, je potlačena i tma a tmavá strana naší "persony." Psycholog v nás se probouzí v ten moment, kdy jsme schopni mluvit s odvrácenou stranou naší osobnosti. Narušení ani tmavá strana ovšem nejdou vymýtit úplně. Proč..? To se sami musíme zeptat tmavé strany naší persony...

Anxiety

5. listopadu 2017 v 16:11 | PSyCHem0 |  Creepypasty
Nepříjemný stav, skoro blouznění. Stav ve kterém se člověk nachází na opačné straně sama sebe. Cítí přítomnost toho překypujícího strachu, smutku, osamění... Ale ze všeho nejvíce uzavřenosti a psychického zlomení. Zlomený člověk nekomunikuje příliš. Většinou jen krátce odpovídá, ztěžka dýchá, třese se a dělá pomalé pohyby. Jeho opačná strana, temný kus jeho, je nyní pln síly, kterou získal živením se smutkem, depresemi i samotou. Nyní silná temná osobnost ovládá člověku mysl a přetvařuje ji, většinou do černých až suicidiálních myšlenek. Někteří postižení dokonce slyší hlasy nebo vnímají stinné postavy. Takovíto lidé tyto postavy již nedokáží odlišit od reality. Setkat se lze i s lidmi, kteří s nimi mluví, nebo je poslouchají. Na slovo, na to co přikážou. Jsou již natolik psychicky oslabeni, že nevnímají realitu a přechází do světa temného charakteru. Někteří již tuto bolest neunesou, a svou poslední sílu použijí proti sobě.
Ti, co ovšem zůstávají jsou tiší, nekomunikativní, uzavření, sklíčení a bezmocní. Bezmoc je naplňuje jako největší cit, proto se dále snaží pouze přežít. Když je ovšem vyčerpána jejich energie do posledního doušku, umírají psychicky, a později když už neunášejí zhroucení mysli, umírají i fyzicky - svýma rukama.
Úzkost končí a bolest ustupuje... Všechna bolest mizí hned - po smrti...

Kam dál