**Můj nick je PsyCHem0, a vítám tě uvnitř mého nečistého myšlení**

Březen 2017

Sebevražda

22. března 2017 v 17:24 | PSyCHem0 |  Depresivní básničky
Skoro není jediný den,
Kdy by mi deprese nevyhnala ven,
Ven tu náladu dobrou,
Po které se všichni jen derou…

Pak přijde den, kdy řekneš Dost
A před tebou se napíná dlouhý, tichý most.
Řekneš "A teď dolů.", a už jen letíš,
Po chvíli již o ničem nevíš.

Přichází to ostré světlo,
A lékař se zeptá "Co tě to jen napadlo?"
Musíš slíbit, že to už dělat nebudeš.
Ale po pár dnech vystoupáš na věž.

Skoč, Skoč,
A začne ti vrtat hlavou proč.
Slezeš dolů a jdeš domů,
Kde se po tobě nestýská nikomu…

Nikdo tě nepostrádá,
Ale stále ti někdo nadává.

Držíš v ruce žiletku ostrou,
Čárku uděláš si na ruce krátkou,
Pak vydechneš naposled,
Osvobozen od všech nenávistivých vět…

Svět byl k tobě zlý,
Všichni nad tvým tělem stojí, teď to všichni ví.

INFO!!!

15. března 2017 v 15:51 | PSyCHem0
Po delší dobu už mě nenapadá žádná originální creepypasta a tak si říkám, že bych zde mohl publikovat i mé dřívější pokusy o "básnění."
Předem však upozorňuji, že zveřejňované básně nejsou pro slabé povahy, jsou totiž tvořeny ve chvílích, kdy jsem procházel depresí, a tak se některé z básní mohou zdát až příliš přehnané.
Jakmile mě napadne nová creepypasta, rozhodně vám dám vědět ;).
Mějte se, čtěte a nezapomeňte se bát... :D
Váš PSyCHem0...

Strom

7. března 2017 v 16:25 | PSyCHem0 |  Creepypasty
Vypěstovali ho lidé před asi 400 lety, prošel si hodně boji i válkami, avšak příběh z nedávné minulosti zaráží úplně všechny.

...
Ta dívka, jmenovala se Miu Ryuaki, měla spoustu problémů, jak ve škole, tak i doma, často se s rodiči hádala. A vždy když se něco stalo začala mluvit "sama se sebou". Nikdo ji nechápal, ani vlastní rodiče. Všichni ji za to vystrkovali z kolektivu, neměla žádné skutečné kamarády. Pouze ty, co k nim mluvila, když si ostatní mysleli, že mluví sama se sebou.
Ti kamarádi (byli čtyři) se jmenovali Aiko, Ryu, Maia a Lin.
Aiko byla dívka s bílými vlnitými vlasy a věčně ji z levého oka stékaly slzy. Ryu byl chlapec, kterému se při každém "setkání" vyměnila barva vlasů a pokaždé měl jiný hlas. Maia byla dívka s růžovými vlasy, neustále nosila na tváři usměv a snažila se ze všech nejvíc utěšit a pomoct Mie. Lin... Nebyl Mie skoro vidět, viděla od něj jen tělo zahalené v černém plášti a do obličeje mu nebylo vidět nikdy. Vždy jen nad Miou stál a díval se na ní.
Ovšem Miu měla ráda všechny bez rozdílu toho, jak se k ní chovali nebo jak vypadali.
...
Po pár měsících na ni přišlo ukrutné trápení a smutek. Umřela jí maminka... Miu brečela a znovu si začala povídat se svými imaginárními kamarády. "Miu, všechno se zlepší uvidíš." říkal Ryu sladkým hlasem, který mu dnešek donesl. "Nezlepší, nic se zlepšit už nemůže," protírala si oči Miu, "maminka mi byla vším, i když jsme si v poslední době skoro nerozuměly. Ale byla to maminka, tu mi nikdo nenahradí."
Miu si všimla jak se jí Aiko vzdaluje, Maiu jak se jí ztrácí usměv ze rtů.
Miu se rozplakala ještě více než předtím.
Tu se v rohu objevil, vynořil... Lin. "Miu...?" opatrně se zeptal. "Line...? Co bys chtěl...?"
Lin polkl a odpověděl: "Chci ti pomoct. Znám jedno krásné místo, roste tam strom, chodím tam každý den... Někdy tam vídám kamarády jako já, jindy úplně cizí lidi. Ale ti se po chvíli stanou mými kamarády taky." Mie s úžasem stekla poslední slza z oka, a podívala se směrem odkud na ni Lin mluvil. "Co je to za místo? A kde je?" chtěla Miu honem vědět. "Je načase abys toto místo poznala, bude se ti líbit." mrkl na Miu Lin.
...
Miu se oblékla do svého černého kabátu, a vyrazila za hlasem Lina.
Po chvíli se zastavila a uvědomila si, že už je hodně vzdálená od svého domu, a chtěla se vrátit. Tu uslyšela znovu Linův hlas: "Miu, kam chceš jít? Vždyť už jsme na místě!"
Miu povzhlédla a uviděla v mlze stojící, asi třicet metrů vysoký buk.
"Víš Miu, měl bych ti něco prozradit," řekl Lin ,"toto je buk, který tu už stojí přesně 410 let, a s každým rokem se mi tu jeden člověk stane kamarádem. Nechci na tebe být zlý, ale úplně tě za svou kamarádku považovat nemohu, promiň mi to."
Poté se Lin rozplynul, a Miu spadla až na samé dno smutku: "Line? Line, kde jsi?" křičela se slzami v očích. Ani nezpozorovala, že se k ní buk sklonil.
"Miu, povzhlédni. Jsem to já, já Lin." Miu povzhlédla a uviděla, jak se k ní sklání Lin, ne však už ve své podobě, ale jako čtyř set letý buk. "Jsem to já, Lin, jsem strážce tohoto stromu."
Miu se nechala vyzvednout jednou z větví a už seděla ve výšce. "Poslyš Miu, vidím, jak jsi celá zničená, vím, jak ti pomoct." Miu se s úžasem pohlédla do kmene jako by v něm znovu viděla Lina a s koktavým hlasem se zeptala: "J-J-Jak?"
Z vyšších větví se spustil provaz a omotal se Mie okolo krku. Tu Miu ucítila, jak pod ní větev povoluje, jakoby až praská. Najednou ucítila, že padá, ale že ji něco drží. Pojednou se začala Miu dusit a stahovalo se jí hrdlo. Až s posledním výdechem se cosi stalo.
...
Miu stojí pevně na zemi, a povzhlíží směrem ke stromu. Strom to však nebyl. Byl to on! Stál tam! Lin. Miu se k němu rozběhla a objala ho.
"A co teď???" zeptala se po chvíli Miu. Lin pohlédl na Miu a usmál se: "Teď? Teď je konec, ale všechno znovu začíná..."
...

Přítelkyně

3. března 2017 v 13:43 | PSyCHem0 |  Creepypasty
Sebastian seděl v pokoji a dlouze rozmlouval:

"Víš, jak na tom teď jsem... Je to těžké vysvětlovat, je toho až příliš. Mám problém se spolužáky, s rodiči a v podstatě sám se sebou... Ale v každém problému mám tebe, ty mi vždycky pomůžeš, ty jsi vždycky se mnou, i ve chvílích kdy tě zrovna nepotřebuji. Ale pochop, dlouho tě trápit nechci, nechci aby se o tobě někdo dozvěděl, chci tě mít jen sám pro sebe. Ty to sama víš, vždycky mi pomůžeš, doufám že pomůžeš i dnes."
Se slzami v očích říká Sebastian svou poslední frázi: "Sbohem."
Poté popadne milovanou přítelkyni, žiletku, a s krvavým zápěstím čeká na konec, umírá...

Shadow lumberjack

1. března 2017 v 14:43 | PSyCHem0 |  Creepypasty
Zemřel jsem... Nebo ne?
Žiju... Nebo ne?
Co se stalo? Proč nedýchám, ale stále se pohybuju?

...
Plno otázek, žádné odpovědi. Ale já chci, chci znát pravdu! Chci vědět proč, proč tak brzy opouštím své tělo? Proč necítím, pouze vím, proč ani nevím...
...

O 18 hodin dříve...
Přicházím ze školy, zase k nám domů, zas na to samé místo, kam docházím už 17 let. Ovšem dnes nemám z návratu nejlepší myšlenky. Jako by mě po cestě sem někdo sledoval, jako bych za sebou někoho stále slyšel. Vždycky, když jsem se ohlédl, nikoho jsem nespatřil. Možná začínám mít halucinace, říkám si v duchu.
Přišel jsem před chvílí, a slyším ho znovu... Ale jako by nebyl sám, jako by se s někým domlouval. Nevěnoval jsem jim pozornost, chystal jsem se za kamarádem, chtěl jsem u něj přespat.
Tak, 16.30, už jen zamknout... A jsem na cestě. Ale co to..?! Najednou zastavím a přemýšlím... Co když jsou stále za mnou někdo chodí, někdo mě pronásleduje. Neotáčej se říká mi svědomí, ale podvědomí je se svědomím v rozporu.
Tohle už nejsem já, nejsem sám, někdo mě opouští a zároveň mi přináší nové myšlenky...
Vytáhnu z kapsy nůž, motýlek, ten co nosím k sebeobraně.
V tom celém zmatku zapomenu na svědomí a otočím se. Uvidím stinnou tmavou postavu jak se na mě napřahuje se sekerou. V tu chvíli mě opustí celá moje příčetnost a vrhnu po něm motýlek, který jsem měl až dosud otevřený na dlani.
Postava se rozplyne... Místo toho vidím na zemi tělo s nožem zabodnutým přímo v hlavě... Tělo Martina Smithsona, kamaráda u kterého jsem měl přespat. Skloním se k němu, ale v tu ránu mě cosi zatáhne za rameno. Otočím se a opět vidím stín se sekerou, napřahující se směrem k mojí hlavě...
Z posledních sil vytrhnu nůž z Martinovy lebky. Je potřísněn krví temnou a také s malými utržky, nejspíše z mozku.
Otočím se směrem k postavě, a s poslední kapkou síly se po ní s nožem vrhnu.
Ona se jen s úsměvem rozplyne, já dopadnu na betonový chodník a ucítím palčivou až pekelně nepříjemnou bolest na zápěstí. Motá se mi hlava, ale na ruku se podívám. Motýlek, který jsem dosud třímal v ruce, se sklopil a po dopadu mi prořízl zápěstí.
Všude je červeno, všude je krev.
A on? Stále přede mnou, stále se směje.
...