**Můj nick je PsyCHem0, a vítám tě uvnitř mého nečistého myšlení**

Červen 2017

My own clone

28. června 2017 v 11:33 | PSyCHem0 |  Creepypasty
Často se bavím pokoušením lidské psychiky. Píšu různým lidem a různě se představuji. Sériový vrah, creepypaster, sebevrah, jejich vnitřní hlas nebo jejjích dvojník. Hmm... Jejich dvojník. Ano to jsem zkusil naposled, bohužel mě tato zkušenost bude provázet do konce života.
Začalo to několik dní zpět. Psala mi jedna dívka a já se jí představil jako někdo, kdo je jejím dvojníkem. Dvojníkem po psychické stránce. Její jméno bylo Michaela. Michaela se mne udiveně vyptávala, jak se cítím a když jsem řekl, že jsem překvapený, řekla, že ona je překvapená také. Za pár dní mi znovu napsala, že prochází těžkou depresí z úmrtí její babičky. To mě udivilo a zároveň vyděsilo. Zeptal jsem se jak umřela její babička. Odpověděla, že jí bylo 76 let a zemřela ve spánku, včera. Měl jsem pocit, že mi vybuchne hlava. V ten samý den, se stejnou příčinou a ve stejném věku... Odešla má babička také... Usoudil jsem, že se jedná o náhodu a šel spát, protože jsem byl vyčerpaný.
V noci mě probudila ostrá bolest na paži. Křičel jsem, svíjel se v bolestech, a nakonec jsem zpozoroval několik říznutí, protínajících moji vlastní kůži. Vletěl jsem do koupelny a smyl krev z jizev. Nikdy jsem ovšem neměl problém se sebepoškozováním, a tohle mě vyděsilo. Zalepil jsem rány a šel spát.
Ráno jsem napsal Mich. Ptal jsem se jí, zda si v noci snažila pořezat levou paži. V tu chvíli mi zavolala.
"T-Thomasi...? Jak jsi zjistil, co se u mě dnes v noci stalo? Sleduješ mě snad?!"
"Mich ne, nesleduju tě, ale dnes v noci... Cítil jsem bolest na mé levé paži, a když jsem se na to místo podíval, měl jsem tam říznutí. Tekla z nich krev."
"Tome, něco nás muselo spojit. K-když jsem to udělala jizvy se mi na ruce neobjevily, ani jsem necítila bolest...!"

How I become a killer...

17. června 2017 v 18:06 | PSyCHem0 |  Creepypasty
Jenny seděla na zastávce a čekala na svého přítele. Měl přijít za 10 až 15 minut. Jenny se začala nudit a vytáhla svůj mobil. Otevřela Messenger a napsala Kate: "Čekám na Michaela, půjdu s ním na pár hodin ven, ale večer k němu nemůžu. Domů se mi nechce, mohla bych přespat u tebe?" Kate jí za několik sekund odpověděla: "Jasně, že můžeš! Budu ráda."
Jenny zavřela aplikaci, vypla mobil a strčila jej do kapsy. Poté vyhlédla, jestli už Michael nejde. Dívala se po něm a koutkem oka přitom zahlédla něco, co ji zamrazilo krev v žilách. V jejím periferním vidění zahlédla vysokou postavu s velkou klepetovitou rukou. Postava se usmála a ukázala na ní. Jenny byla vyděšená.
"Ahoj, Jennifer, už jsem tady!" uslyšela za sebou. Otočila se a uviděla Michaela. "A-ahoj..." vykoktala. "Půjdeme?" zeptal se Michael. Jenny přikývla a oba vyrazili k parku.
Navečer šla Jenny ke Kate. Najednou uslyšela kroky za sebou. Prudce se otočila a viděla to. Postava, jež viděla v periferním vidění, stála nyní přímo před ní. Postava... Svítily jí rudé oči, klepetovitou rukou klepotala o své tělo. "Ssss... Má milá. Už jen tři dny..." Jenny stála jako přikovaná. "C-co...?!" To stvoření jen zašeptalo: "Počkám na tebe."
"Jenny, Jenny!" vzbudila Kate dalšího rána Jennifer. Ta se probudila a šla si dolů do koupelny umýt obličej. Obličej si opláchla ledovou a vodou... "C-co to mám s obličejem?!" vyjekla vyděšeně Jenny. Z jejího obličeje odpadávaly kousky kůže až její obličej odhaloval jen čerstvé maso. Cosi pod jejíma očima puklo a vylila se z toho průhledná tekutina. "T-to jsou... Mé slzy...?!" vykřikla zděšeně. Od této chvíle, když se Jennifer vytvořily nové slzy, okamžitě vytékaly z očí, a tak Jenny vypadala jako by stále plakala.
Uběhl den a Jenny byla znovu navštívena onou postavou. "Pozítří, a bude líp." zaskuhrala bytost. Hned na to zmizela.
Uběhl další den a Jenny... Jenny se už nedokázala ovládnout. "Ty zrůdo. Zničil jsi mne. Ukradl jsi mou duši!" rozeřvala se na postavu, když se jí toho večera zjevila. "Stále lépe, mé dítě, stále lépe. Hle, tvůj přítel, chtěl tě hledat, přivedl jsem ho." zasmála se postava. Z pláště vytáhla Michaelovu hlavu. Kůže z jeho obličeje byla strhána, oči visely z očních důlků jen za nervy. Ale nejhorší... Nejhorší byly jeho ústa. Ta byla sešita bílou nití. "Děvčátko mé, zítra... Na místě, kde jsi mne poprvé spatřila. V 3:00."
Dalšího dne se Jenny probudila a ucítila bolest. Ne však fyzickou, byla to bolest psychická, bolest, kdy postrádáte duši. Něco v její hlavě ji však donutilo k hrůzným činům. Chtěla duši zpět. Celá oděná v černém vběhla do kuchyně, popadla nůž na krájení masa a vyběhla do ulic. S každým zabitým se jí částečka duše navracela, ale jakmile nevraždila, svůj duch okamžitě začala ztrácet. Nutilo ji to stále více k zabíjení. Okolo páté odpoledne se jí zjevila postava a řekla: "Kéž by ses ráno objevila... Tvou duši jsem si chtěl pouze vypůjčit, chtěl jsem znát, jaké to je mít city jako vy lidé... Ale nepřišla jsi! Proto tě dokáží spasit pouze duše druhých. Tvá duše tedy zůstává jen pro mne. Ty sama musíš brát ostatním ducha, abys utišila věčnou bolest!" S těmito slovy se postava vypařila a Jenny ji už nikdy znovu nepotkala.
Dávám vám radu. Až budete cítit, že vás něco pozoruje, utíkejte. Až vám někdo řekne, že za pár dní zemřete, zastavte se. Ale až mne potkáte, nečekejte, že setkání se mnou přežijete...